Jurij Wićaz, srbský novinář z Horní Lužice (Hornja Łužica), by se letos 19. října dožil sta let. Narodil se ve Špitlu u Kamence v dnešním svobodném státě Saském (Freistaat Sachsen). Po absolvování děkanské školy a přípravky učitelského ústavu v Budyšíně odešel do pražského Lužického semináře a stal se žákem malostranského gymnasia. Po válce navštěvoval reálné gymnasium v Praze 2, kde ho k překladatelské a literární činnosti povzbuzoval prof. Josef Páta, filolog zapálený pro slovanskou myšlenku, za heidrichiády popravený. Po dvou letech studia práv se Wićaz nechal zlákat žurnalistikou a začal pracovat pro Československou tiskovou kancelář. V letech 1927/28 byl jejím dopisovatelem v Bělehradě, následující desetiletí působil v Sofii a krátce i v Polsku a Rumunsku. Do obsazené ČSR se nevrátil, tehdejším bulharským proněmeckým režimem byl vypovězen, a tak se nakonec dostal přes Turecko do Jeruzaléma, kde pracoval pro československý zahraniční odboj (viz kapitolu Zabydluji se z jeho pamětí). Wićaz byl v písemném styku s čs. exilem v Londýně a žádal ho o pomoc pro Lužické Srby v poválečném uspořádání světa. Pracoval v Slovanském spolku, založeném v roce 1944 podle vzoru Slovanského výboru v Moskvě. Po skončení druhé světové války pobýval ve službách ČTK v Paříži, Londýně, New Yorku aj. Až do své smrti 22. I. 1974 bydlil v Lužickém semináři. Do své mateřštiny přeložil díla TGM, J. Nerudy, A. Jiráska, J. Páty, Fr. Hečka, I. Vazova, N. V. Gogola aj. Jeho paměti S kameneckým nosem vyšli bohužel jen v lužické srbštině, třetí díl se navíc ztratil.

Podle desátého čísla Česko-lužického věstníku, ročník IX.

 

 

Jurij Wićaz

ZABYDLUJI SE

 

Když se v červenci 1942 v Palestině zase obnovil normální život, poznal jsem, že i já zde uváznu na delší čas. Ale hodně bych se vylekal, kdyby mi tehdy někdo předpověděl, že to bude na celou válku a ještě několik měsíců déle, že mě na tak dlouho přiková k Jeruzalému nová novinářská povinnost. Tak jsem si po několika týdnech hotelového života znovu sbalil své věci do tlumoků, řekl sbohem San Remu a přesídlil do soukromého bytu, do zařízeného pokoje, jejž mi můj bulharský přítel G. obstaral u arabské rodiny.

Dům, do kterého jsem se nastěhoval, stál téměř uprostřed nového Jeruzaléma, který se od poloviny minulého století budoval za hradbami starého města. V naší ulice bydleli Arabové, několik Židů, Arménů a Řeků. Náš dům byl moderní dvouposchoďové stavení, v žádném bytě nechyběla koupelna. Rodina Razakova, u níž jsem se ubytoval, byla křesťanská, a tedy rusofilská. Otec Razak mi jednou ukázal krabičku se spoustou starých carských a Kerenského bankovek, které koupil někdy po první světové válce od ruských emigrantů, snad ve víře, že jednou budou zase platit. „Za Turecka“, řekl mi jedenkrát,„mělo tady v Jeruzalémě slovo ruského generálního konsula větší váhu než slovo samotného tureckého guvernéra.

Po téměř týdenním pobytu jsem si najednou vzpomněl, že nejsem ještě přihlášen u policie. V Bulharsku a Turecku nebyly s policií žádné žerty, tam se na to tuze hledělo, aby měl každý svoje papíry v pořádku, zejména cizinci. Dal jsem tudíž, trochu se strachuje, panu Razakovi svůj pas, aby mě přihlásil. Ten se na mě ale s údivem podíval a pravil:

Co mám jako s tím vaším pasem dělat? Proč mi ho dáváte?

No, myslím, že ho potřebujete, abyste mne přihlásil, nechci mít chraňpánbůh tahanice s policií, zvláště, když je válka“, odpověděl jsem. Ale Razak jen mávl rukou a flegmaticky odpověděl:

Přihlásit? Nic takového tu neznáme, kdo tu je, ten tu prostě je.

A tak se stalo, že jsem u jeruzalémské policie nebyl přihlášen, jako tisíce a tisíce jiných, kteří s pasem nebo i bez něho přišli do země zaslíbené. Taková úřednická tolerance se mi líbila. A skutečně jsem po ty skoro čtyři roky svého přebývání v Jeruzalémě neměl s policií starostí, ačkoliv jsem nepochyboval o tom, že britská kriminálka dobře věděla, kdo jsem a co tu činím.

V arabských rodinách bývá hodně dětí. Také u Razaků tomu nebylo jinak. Nejstarší syn vstoupil do služeb britské okupační správy v Etiopii a občas psal zajímavé listy z Addis Abeby. Druhý pracoval v jakési jeruzalémské bance, nejstarší dcera byla písařkou na hlavní poště. Psala levou rukou, což, domnívám se, je náramně výhodné, má-li se psát arabsky nebo hebrejsky, neboť oba tyto jazyky se píší z pravé strany na levou. Mladší dcera byla švadlenou a nejmenší chodila ještě do školy. A právě s maličkou jsem se brzy spřátelil. Černýma blyštivýma očkama na mě udiveně hleděla, když jsem se po obědě vrátil domů. Byla zvědavá, ačkoliv dělala napřed veliké drahoty, tomu cizímu chavadžovi - pánovi -, který se do Jeruzaléma zatoulal z takové dálky, z min el-Avrupi - až z Evropy. A tahle malá Arabka - její jméno jsem po těch dvaceti letech zapomněl, je dnes už jistě dávno vdaná a bude mít kopu takových dětí, jako byla tenkrát ona - byla mou první učitelkou arabštiny. Od ní jsem se naučil, že chlebu se říká chubz, vodě ma’i, vínu nabijd atd. Skoro každé odpoledne, když jsem doma psal nebo poslouchal rozhlas, mi nosila všelijaké arabské lahůdky, které máti napekla v kuchyni, dolévala čerstvé vody do hliněného džbánku, který má tu zvláštnost, že v něm voda i v nejnesnesitelnějším horku zůstává chladnou. Tento výtvor arabských hrnčířů jsem si v horkých letních měsících v Jeruzalémě nemohl vynachválit. A nikdy nezapomenu na starostlivost paní Razakové, když mě na podzim r. 1942 schvátila žloutenka a bezmála na šest neděl připoutala k lůžku.

Ach, ta žloutenka! Že jsem se z vyléčil, za to patří můj dík arabské lidové medicíně. Chytil jsem ji nejspíše v jeruzalémském řeckém klubu, kam mě v listopadu onoho roku pozval na večeři český důstojník, který byl někdy po první světové válce jednou ze slavných hvězd české kopané a potom dlouhá léta působil v Řecku jako sportovní trenér. Ten večer bylo odporné počasí. Doba dešťů právě začala a v místnosti, kde jsme večeřeli, úděsně táhlo. Po několika dnech mnou roztřásla zimnice. Co na tom, řekl jsem si, to bude nějaká malá chřipka. A hned jsem se začal léčit. Ale ani arabský arak ani francouzský koňak ani whiski, natož pak latrunské červené víno nebo rišonské bílé, nic nechtělo pomáhat. S těžkým srdcem jsem se rozhodl, že přece bude nutno jít k lékaři. Ten mě vyšetřil a pak se do mě pustil:

To jste nemohl přijít dřív? Máte žloutenku a jste vůbec jeden z mých nejhorších pacientů. Mám jich přes sto. Copak nevíte, že v Jeruzalémě teď zuří žloutenková epidemie?“ Ano, něco jsem o tom slyšel. A lékař mi hned začal předpisovat: žádný alkohol, ani pivo, žádnou kávu, žádné maso, vejce a ani ryby. Nakázal mi nějaké léky, glukózový cukr a že si mám v drogerii koupit pryžový míšek, abych si jej naplněný horkou vodou mohl leže v posteli přikládat na břicho. Byla to pěkná nadílka. Živořil jsem na lůžku a po několika týdnech jsem byl slabý jako moucha. Po dvou nedělích mi lékař dovolil jíst alespoň vařené ryby.

Když mě moji známí už dva týdny neviděli ani v kavárně ani v hostinci ani mě nepotkali na ulici, začali mě - dověděvše se o mém onemocnění - navštěvovat doma. Jednoho dne vstoupil do mých dveří jeden arabský známý. Když jsem si mu postěžoval na své hoře, jenom se zasmál a mávl rukou:

A má ta tvoje hospodyně čtyři sklenice, takové trochu větší, z jakých se pije malé pivo?

To jistě má, ale co to má co dělat s mojí žloutenkou?“ otázal jsem se udiveně.

Můj arabský přítel se posadil za stůl. Vzal kousek papíru a nakreslil mi plán, jak mám bojovat se žloutenkou:

Nuže poslouchej a pamatuj si, co ti povím. Pošli svou hospodyni pro několik citrónů a pomerančů, pro láhev dobrého červeného vína a láhev dobrého oleje. Do první sklenice vymačkáš šťávu z pomerančů, druhou naplníš vrchovatě olejem, třetí vínem a do čtvrté zase vytlačíš šťávu z citrónů. Potom to všechno jedno po druhém vypiješ a vyčistíš si zuby a vypláchneš ústa, aby se ti po tom oleji nezdvihal žaludek. S léčbou začneš ráno okolo devíti. Pak si lehneš. V poledne vstaneš a půjdeš na oběd. Neohlížej se na svého lékaře a jez, co ti bude chutnat! Potom půjdeš domů a dáš si uvařit pořádný hrnek turecké kávy, ne takový pohárek, z jakých my Arabové pijeme naši kávu, a vypiješ to. Nato hleď, ať usneš. Okolo čtvrté nebo páté odpolední procitneš a celý pokoj se ti bude točit, jako bys byl opilý jak motyka. Ale bude ti lépe. Jen tomu svému lékaři nic neprozraď. Lékařům se nelíbí, když se lidé léčí takovými domácími prostředky.

Nedůvěřivě jsem poslouchal. Ale jakmile mi přítel pravil sbohem, řekl jsem si: „No, nakonec, zkusit to člověk může.“ Paní Razaková všechno obstarala: olej, jenž byl u toho nejspíše to nejhlavnější, víno, citróny a pomeranče. Nazítří jsem začal s léčbou, úzkostlivě se drže receptu svého přítele. A vše bylo tak, jak mi předpověděl. Hůře jsem se necítil, ba se mi dokonce trochu ulevilo. Po několika dnech jsem celý postup zopakoval. Pak jsem šel k lékaři. Vyšetřil mne a řekl: „Je to lepší, než jsem si myslil.“ Potom jsem kúru zopakoval ještě dvakrát nebo třikrát a opravdu jsem se uzdravil. Sylvestra jsem zase mohl slavit čil a zdráv v kruhu dobrých přátel u Finků, v jednom z mála podniků, jež byly ve svatém městě Jeruzalémě trochu déle otevřeny.

Ale žloutenka mou práci přesto na několik neděl přerušila. S kolegou Š., bývalým korespondentem ČTK v Bělehradě, který do Jeruzaléma přišel už o rok dříve, a se skupinkou dalších spolupracovníků, jež jsme však museli teprve novinářskému řemeslu naučit, jsme budovali palestinskou pobočku zahraniční ČTK, organizovali jsme vydávání týdeníku v českém jazyce Naše Osvobození a malého týdeníku v angličtině k informaci palestinské veřejnosti. Kromě toho jsme často ještě psali zvláštní články o chování nacistů v obsazených slovanských zemích pro jednotlivé hebrejské a arabské časopisy a konečně jsme i posílali zprávy jeruzalémskému, bejrútskému a káhirskému rozhlasu. Po několika měsících čítala naše redakce již okolo deseti členů a brzy jsme měli též dopisovatele nejen v Haifě a Tel Avivu, ale i v některých hlavních městech sousedních zemí.

Pronajali jsme si celé přízemí v novém arabském domě v poloarabské a položidovské čtvrti Kirijat Šmuel na okraji Jeruzaléma. Ze svého okna jsem měl krásný výhled na silnici do Betléma. Nejbližší okolí našeho domu ještě nebylo zastavěno. Našimi jedinými sousedy byli ženatí angličtí poddůstojníci a švýcarský konsulát. Kolem domu byl toliko nízký podrost a vysoká tráva a často jsem tam vyplašil, chtěje si zkrátit cestu k autobusu, velkou ještěrku - varana. Na skalách, které všude kolem stavení čněly ze země, se líně vyhřívali barvy měnící chameleóni, čas od času bleskurychle vyplazujíce dlouhé jazýčky, aby lapili nějakou mušku.

Vydávání našich novin se pochopitelně neobešlo bez počátečních obtíží a zábran. Nejdříve jsme je tiskli v tiskárně, kde je sázeli polsko-židovští sazeči. Mysleli jsme, že se tím vydávání usnadní. Ale bylo tomu právě naopak. Vinna tím byla blízkost polského a českého jazyka. Stávalo se, že sazeči, kteří textu celkem dobře rozuměli, ve spěchu k českému slovu připlácli polskou koncovku. To bylo někdy tuze zábavné a směšné, ale nám redaktorům to jenom přidělávalo práci. Opravování nemělo konce. A tak jsme přesídlili do druhé tiskárny, kde pracovali španělští Židé, z nichž slovansky nerozuměl nikdo ani slova. Nejprve se jim přirozeně pracovalo dost těžko, ale po krátkém čase uměl jeden z nich jemu zcela neznámý text tak dobře sázet, že jsme měli s korekturami o mnoho méně práce a starostí než předtím.

Práce v redakci byla spousta. Zprávy ze světa jsme dostávali od Reutrovy jeruzalémské pobočky v angličtině. Museli jsme je překládat. Čerpali jsme z místních hebrejských a arabských novin i z egytpských. A postupně jsme si vytvořili svůj štáb dopisovatelů a spolupracovníků. Naše noviny četli čeští a slovenští emigranti nejen v Palestině a sousedních zemích, stovky a stovky výtisků Našeho Osvobození se každý týden rozletěly téměř do všech koutů světa, všude tam, kde se četlo česky: do Moskvy, Londýna, Chicaga, New Yorku, Washingtonu, Johannesburgu a Kapského Města, Istanbulu, Teheránu, Bagdádu, Káhiry, Addis Abeby, ba dokonce v dalekém Čungkingu v Číně jsme měli hrstku odběratelů. Ačkoli nebyl náš náklad nijak vysoký, přesto jsme se mohli plným právem pyšnit, že sotva nějaké česky psané noviny byly tak rozšířeny jako ty naše.

Kromě psaní, překládání, opravování a lámání jsem měl též na starosti styky s Public Information Office, což byl vládní úřad, který dohlížel nad novinami v Palestině a přiděloval jim papír k tisku. Pak jsem měl zajišťovat spojení s novináři a novinami vycházejícími v Palestině. V Jeruzalémě tehdy vycházel jeden deník v angličtině - Palestine Post, blízký Židovské agentuře - a Gazeta Polska, orgán polské emigrantské vlády v Londýně, a mimo to několik týdeníků v angličtině a polštině. Z nich byly největší Biały Orzeł, noviny polského vojska na Středním východě, a W drodze, okolo nějž se shromáždila pěkná hrstka polských spisovatelů a novinářů, v předválečném Polsku dobře známých. Také jeden nebo dva malé časopisy s hebrejským jménem, sepsané však v němčině, třebaže v židovském duchu. Byly trnem v očích židovských nacionalistů, zejména boží policie na ně pohlížela hněvivým okem a jedné noci do jejich tiskárny hodila dokonce bombu, která nadělala hodně škody. Uplynulo drahně času, než se našla tiskárna, která byla ochotna časopisy zase tisknout.

Téměř všechny hebrejské noviny a časopisy vycházely v Tel Avivu, čistě židovském, moderním městě s asi 200 000 obyvateli, které v první polovině našeho století vyrostlo v sousedství prastaré Jaffy z písku pouště na mořském pobřeží. Hebrejských novin a časopisů bylo okolo dvaceti. Jejich tiskárny byly moderně zařízeny, lépe než leckteré v Evropě. Zato arabské deníky v Jaffě Al-Falastijn a Ad-Difa’a a dělnický týdeník Ittihad byly v porovnání s nimi dosti chudičké. Tyto noviny v Tel Avivu a Jaffě jsem navštěvoval po několik let pravidelně ob týden.

Jezdil jsem v sobotu. Byl to den velkého stěhování lidu ze svatého Jeruzaléma, kde bylo málo příležitostí pobavit se, do světského Tel Avivu, kde kypěl život až do pozdní noci v kavárnách, restaurantech a barech na hlavní třídě Allenbya Roada, na Bena Jehudy, na mořské promenádě Herberta Samuela a v mnohých vedlejších ulicích a uličkách. Tyto podniky se od podobných v Evropě ničím neodlišovaly. V sousední Jaffě byly zase zábavy na arabský způsob: břišní tanečnice atd.

Žádný div, že byl v sobotu velký nával na arabské autobusy a taxíky - židovské nesměly jezdit, poněvadž byl sabat. Dlouhé motorizované karavany se o sobotním poledni sunuly z Jeruzaléma na horskou planinu, odkud byl překrásný pohled na celé město, šplhaly se přes průsmyk Sedmi sester, přes velkou arabskou ves Abu Ghoš, do Judejských hor; od Latrunu - biblických Emaus - se asfaltová silnice spouštěla do Ajalonské roviny,  nad níž se v dějinách Palestiny nejednou rozléhala mocná bitevní vřava. V latrunském klášteře sídlili mniši - trapisté, vyhlášení mistři vinařství a sýrařství. Potom vozy přidávaly plyn, ženouce přes starobylé městečko Ramle a kolem velkého vojenského tábora Sarafanda do Tel Avivu, vzdáleného 70 km od Jeruzaléma. Bylo sice možno cestovat i železnicí, ale ta se tak vine a kroutí, že k překonání úseku potřebuje skoro čtyři hodiny. A obětovat tolik času nebyl ochoten žádný ze sobotních výletníků.

Hned po příjezdě jsem chodil do arabských redakcí v Jaffě a v neděli zase do hebrejských v Tel Avivu. A v ranních pondělních hodinách bylo někdy těžko najít místo v taxi nebo autobuse, neboť jeruzalémští výletníci se vraceli domů. Své cestovní výlohy jsem samozřejmě musel vyúčtovat v naší ústředně, která byla v Londýně. A jednou jsem od ní dostal list, v němž mi vytýkali, že stále jezdím jenom autem, a napomínali mě, abych dle možností využíval místních dopravních prostředků. Dopis napsal jistě nějaký byrokrat, jenž nevěděl, jak se v Palestině cestuje. Domníval se, že jezdím sám v autě jako velký pán. Nevěděl, že kromě mě sedí v autě ještě pět dalších cestujících a že tedy platím jen jednu šestinu ceny za převoz. Nevím, co mi to vjelo do hlavy - nejspíše zrovna dul hamzijn -, že jsem sedl a tomu londýnskému byrokratovi napsal, že místními dopravními prostředky na takové vzdálenosti jsou hadžijni - jízdní velbloudi. To není tak neobratné zvíře jako ti velcí hnědí velbloudi, kteří nosíce těžká břemena ledva hnáty zvedají, nýbrž velbloud, který běhá rychleji a vytrvaleji než nejlepší arabský hřebec, a tudíž jest i náramně drahý. Zdvořile jsem se dotázal, zda by mi neráčili poukázat peníze, abych si takového hadžijna mohl koupit. Na svůj návrh jsem nedostal odpovědi, avšak přestali mi vyčítat moje jízdy automobilem.

Život v naší redakci plynul normálně a klidně. Válku jsme tu mnoho nepociťovali, fronta se každým dnem vzdalovala. Ale jednou se nad našimi hlavami začaly stahovat mraky. Že nás kritizovali někteří emigranti, kteří dostávali svou měsíční sociální podporu a nečinně sedali po jeruzalémských a telavivských kavárnách, na to jsme byli zvyklí, a proto si tím v redakci hlavu nikdo příliš nelámal. Ale jednoho dne jsem musel kolegy svolat k důležité poradě. Co bylo příčinou této naší nejdelší porady?

Příčinou bylo písmeno ž. Jelikož naše noviny vycházely v Palestině, objevovalo se v každém čísle přirozeně i slovo Žid. Ale jak to psát? Byla teď zásadní otázka, zda s malým nebo velkým ž. Toto počáteční písmeno mohlo mít dokonce zhoubné finanční následky: Počet předplatitelů mohl klesnout a snad i počet inserátů. Když jsme totiž slovo psali s malým ž, dostávali jsme dopisy od sionistů, již nám na celých stranách vysvětlovali, že jsou Židé národ, a proto to slovo musíme psát s velkým Ž, tak jak se píší jména všech ostatních národů. A když jsme jim byli pro klid Boží po vůli, začal nám náš redakční posel, starý F., klást na stůl dopisy se stížnostmi z opačné strany, od židů, kteří nebyli sionisty, kteří nepovažovali Palestinu za svou otčinu a chtěli se po válce co nejrychleji vrátit do své domoviny, odkud museli uprchnout před Hitlerem. „Musíte to slovo psát s malým ž, protože žádný židovský národ neexistuje, je jenom židovské náboženství. Vždyť nepíšete ani Katolický, Protestantský, Muslimský.“ Taková byla jejich tvrzení.

Teď byla dobrá rada drahá. Kterak najít východisko a rozetnout tento gordický uzel, tím jsme si na poradě dlouho lámali hlavu. Naráz se objevila spásná myšlenka.

„Nejlepší bude“, pověděl jeden kolega, „když budeme slovo psát jednou s velkým a podruhé zase s malým počátečním písmenem.“

„Tomu nerozumím“, opáčil druhý, „řekni jasně, co máš na mysli! Nebo nás chceš mít za blázny?“

„Kdepak, to byste mi křivdili“, odpověděl první, „myslím to zcela vážně. Věc je naprosto jednoduchá. Je to jako s tím Kolumbovým vejcem. Když budeme psát o sionistech, tak to bude s velkým, a když se bude jednat o asimilanty a protivníky sionismu, pak to bude s malým počátečním písmenem.“

A tento návrh byl přijat. Někteří sice vyjádřili jisté pochybnosti, ale konec konců pokus nemůže uškodit. A opravdu, výtky ustaly jak z jedné, tak i z druhé strany. Vlk se nažral, a koza zůstala celá - jak praví přísloví.

 

Naše Osvobození vycházelo po tři léta, až do podzimu 1945. Posledního půl druha roku jsem byl hlavním redaktorem, protože se nám náš šéf ztratil. Hdyž jsem se jednoho rána posadil za svůj redakční stůl, ležel tam malý papírek a na něm bylo napsáno: „Juro, já jsem se na všechno... Dělej to teď všechno sám!“ Nikomu nic neřekl a odjel do Bejrútu. Nejspíše i na něj zapůsobil hamzijn. Teprve r. 1947 se vrátil do Prahy.

Válka skončila. Část našich čtenářů - čeští a slovenští vojáci - už dávno odjela, nejdříve do Anglie, potom na francouzské bojiště, kde obléhali Dunkerque, a teď už byli doma. Civilní emigranti balili zavazadla a nemohli se dočkat dne, kdy bude dán signál k repatriaci. A tak konečně vyšlo poslední číslo našich novin, v němž jsme se my redaktoři rozloučili s naším čtenářstvem, přejíce mu šťastný návrat do vlasti, vysvobozené ze spárů fašismu.

Z celého našeho redakčního štábu jsme na svých místech zůstali jen tři, abychom dokončili likvidaci. Smrskli jsme se do jednoho pokoje, a do ostatních se nastěhovala repatriační mise. Za mým stolem nyní sedával plukovník, její náčelník. Několik měsíců jsme ještě vydávali hektografovaný bulletin pro repatrianty. Potom se v naší poslední místnosti, kterou jsme opustili, usídlil tlustý dr. B, jenž repatrianty očkoval proti všem možným chorobám a vydával jim písemná potvrzení. I já jsem se musel nakonec podrobit jeho ostré jehle a dostal jsem černé na bílém, že jsem očkován, nevím už, proti jakým různým nemocím, morem počínaje. Když jsem potom v únoru 1946 vystoupil v Marseille ze švédské lodě Gripsholm na evropskou půdu, žádný z francouzských kontrolních orgánů tohoto potvrzení nežádal.

 

(Z Kamjenskim nosom, II. díl - Mjez Jordanom a Nilom, Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšín 1963, s. 39 - 52.)

Z hornolužické srbštiny přeložil Richard Bígl.