Východní Lužice - půlstoletí

 ve slovanském státě

 

Okolo VI. století, během velkého stěhování národů, se na východ od řeky Sály usídlilily západoslovanské kmeny Srbů. Jejich jazyková hranice s předky dnešních Poláků se utvořila podél Hvizdy, Bobry a Odry.1 Na východ od Lužické Nisy vznikla na klučenině na příklad župa Zara. Její název pochází od lužickosrbského slova žar (= žároviště), odtud polské město Żary2 (lužickosrbsky Žarow). Následkem germanizace lsrb. jazykového území byly na přelomu XVI. a XVII. stol. jeho nejdále na východ vysunutými body ústí Bobry u Krosna Odrzańského a Żary.3 V oblastech kolem Lubska (Žemŕ), Gubina a Krosna se zachoval slovanský živel do XVIII. stol. Mužakowské předměstí Łęknica (Wjeska) a blízké Bronowice (Brunojcy) byly slovanskými ještě v počátcích XIX. stol.4 Poslední nepochybně autochtonní lsrb. rodina byla na pravém břehu Nisy nalezena v roce 1932 v Łęknicy.5

Právě Luž. Nisa se po druhé světové válce stala novou hranicí polského státu. Historické území Horní a Dolní Lužice bylo rozděleno na větší část západní, jež zůstala u Německa, a menší část východní, která byla jako jedna z tak zvaných Ziemí Odzyskaných přičleněna k Polské republice. Původní obyvatelstvo území, jež dnes nazýváme východní Lužicí, bylo po 2. svět. válce, jak tomu nasvědčují předchozí údaje, již poněmčeno. Avšak v březnu 1946, jak vyplývá z dochovaného memoriálu, se ing. W. Ziemiański, úředník podléhající dolnoslezskému vojevodovi, domáhal „pozitivního programu v polsko-lsrb. vztazích". Dokument mluví mimo jiné o nutnosti vysvětlit omylné vysídlení skupiny lsrb. rodin, zjistit jejich počet a výšku způsobených škod. Rodiny byly vysídleny z okolí Mužakowa. Ziemiański pro ně požadoval návrat domů a utvoření autonomní lsrb. obce. O tři čtvrtě roku starší zpráva vratislavského vojevody, týkající se početního stavu lsrb. obyvatelstva, informuje jen o osmi rodinách a šesti osobách na území východní Lužice a Dolního Slezska (včetně Kladska). Nejednalo se asi o autochtonní obyvatelstvo, nýbrž pouze o Luž. Srby, kteří se dříve přistěhovali z neponěmčených oblastí. Není známo, kolik Luž. Srbů bylo v předchozím půldruhaletém období z Polska vysídleno. Nejspíše se nepříliš početná vysídlení lsrb. obyvatelstva odehrála hned po válce v okolí Mužakowa a možná i Gubina. Státní funkcionáři provádějící odsun neodlišovali Luž. Srby od Němců.6 Po dosud nezveřejněných údajích o vysídlení Luž. Srbů by bylo radno pátrat v dokumentech ministerstva znovu získaných zemí (řízeného Władysławem Gomułkou), ministerstva veřejné administravivy, zahraničních věcí a hlavě ministerstva veřejné bezpečnosti.7

Jak známo, bylo v poválečných desetíletích více či méně omezováno odkrývání a šíření tzv. historické pravdy, poznatků, k nimž se dospělo v souladu s pravidly historického bádání. Centralistický systém vládnoucí komunistické strany viděl nerad, nebo přímo potíral, zdůrazňování zvláštností dějinného vývoje jednotlivých zemí. Dělo se tak jako se všemi menšinami, jež by potencionálně mohli vystoupit s vlastními politickými požadavky. Buď neměly vůbec existovat, nebo se měly podřídit přísné kontrole státních orgánů. Zdá se, že v případě stoupenců východolužického regionalismu platila přinejmenším v poválečném třicetiletí první možnost. Výraz łużycki se tehdy ve vztahu k polské části země objevoval nejčastěji v názvech několika vsí, jako např. Osieku Łużyckého. Koncem sedmdesátých a hlavně v osmdesátých letech se situace výrazně změnila. Místní dějepisci a vlastivědci se začali vzpírat dosavadnímu zařazování východní Lužice pod Dolní Slezsko a Lubušsko, dokazujíce společnou historii obou nisských břehů. Obnova demokratického zřízení, spolu se svobodou slova, přinesla oblasti zadostiučinění, jehož symbolem může být např. objevení se jejího jména v titulech regionálních novin. Přesto se nedomnívám, že by se nová skutečnost odrazila v chystaném novém správním rozdělení Polska. Nic nenasvědčuje tomu, že by lužičtí regionalisté byli s to prosadit své zájmy v soupeření s o mnoho silnějšími kraji.

V této práci bych rád popsal jak dosavadní aktivity vedoucí ke zmíněné satisfakci, tak jevy všedního života, které ji dokazují. Na závěr se pokusím charakterizovat poměr polského obyvatelstva k etnické a státoprávní minulosti probíraného území. Regionalismus (krajinské hnutí) chápu jako úsilí o zdůraznění a povznesení oblasti jako celku.

 

Organizace

Důležitou úlohu v navracení zemské svébytnosti východní části Lužice sehráho Polskie Towarzystwo Turystyczno - Krajoznawcze. Odbor PTTK v Lubsku v letech 1978 - 1982 zařazoval lužickou tematiku do konferencí u příležitosti Regionálních dní Lubska. První konference výhradně sorabistická, zorganizovaná PTTK a Lubským domem kultury, se uskutečnila 13. - 14. 5. 1984. Zúčastnilo se jí 67  polských vlastivědců, představitelé slezsko-lužického kabinetu Vratislavské university a hosté ze srbské Lužice. Během zasedání vystoupil soubor Łużyczanie.8 Tentýž soubor byl s ovacemi přivítán na sletě vlastivědného aktivu PTTK, na setkání v divadelním sále Městského domu kultury ve Zhořelci, jehož se zúčastnilo 220 delegátů z 49 vojevodství a hosté z Budyšína. Péčí zhořeleckého odboru PTTK Ziemia Łużycka byla odhalena pamětní tabule: PTTK. Na pamiątkę XVI Centralnego Zlotu Aktywu Krajoznawczego „Łużyce" Zgorzelec - 21.VIII. 1986. Po slavnosti účastníci utvořili průvod vedený orchestrem Lužické brigády Wojska Ochrony Pogranicza a položili květy na Hřbitově hrdinů 2. polské armády.9

V Lubsku a v Żarech se zájemci o slovanskou minulost východní Lužice soustředili v místních společnostech kultury. U příležitosti 530. výročí narození Jana Raka zorganizovaly Lubskie Towarzystwo Kultury a ZO PTTK ve dnech 30. - 31. 5. 1987 ogólnopolskou sesji łużyckou za účasti 68 osob ze sedmi vojevodství. Vyvrcholením konference bylo odhalení pamětní desky na počest J. Raka. Nápis v jazyce polském a lsrb. je tohoto obsahu: W 530. rocznice urodzin Jana Raka, syna Jana, Łużyczanina, wybitnego humanisty, profesora Uniwersytetu w Moguncji, Lipsku, Kolonii, Wittenberdze i Frankfurcie nad Odrą - Lubskie Towarzystwo Kultury. J. Rak, narozený v Lubsku, psal latisky. Je autorem básně Carmen de Lusatia a od papeže Alexandra VI obdržel titul poeta laureatus.10 Do činnosti Żarského Towarzystwa Kultury byla lužická problematika uvedena za předsednictví Leszka Rośćiewského, místního historika, který jako jeden z prvních začal popularizovat slovanskou minulost města a okolí.11 Funkci předsedy společnosti vykonával přes deset let Tomasz Jaworski. V roce 1993 mu v Żarech vyšly jeho dějiny města. Kladně byla přijata skutečnost, že se autor vzdal označení Łużyce Wschodnie a nahradil je údajně přesnějším pogranicze śląsko-łużyckie.12

22. - 23. října 1988 se v Jelení Hoře uskutečnila populárně vědecká konference o lidové kultuře Lužice. Kromě jiných zazněly referáty Zabytki kultury duchowej Łużyczan na terenie Dolnego Śląska a Zasoby i stan zachowania budownictwa łużyckiego w woj. jeleniogórskim.13 Akce se pravděpodobně zúčastnili i členové Koła przyjaciół Łużyc przy Oddziale Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego ve Vratislavi. Kruh byl založen v prosinci 1987 snahou vlastivědců z PTTK zainteresovaných lužickou problematikou. Jednou z příčin zájmu byla právě skutečnost, že „cała zachodnia część województwa jeleniogórskiego i zielonogórskiego to Łużyce". Prvním předsedou Kruhu se stal Krzysztof R. Mazurski.14 Podobnou společností sídlící na východ od Bobry se zájmem o vých. Lužici (pamatujme, že žádné tamní město nemá 50 tisíc obyvatel) je Towarzystwo Studiów Łużyckich przy Wyższej Szkole Pedagogicznej v Zelené Hoře. Spolek, jehož členové pocházejí hlavně z řad akademických učitelů, byl založen 14. 4. 1992.15 Jeho výzkumný program se zaměřuje m. j. na památky lužické kultury v oblasti středního Poodří a lužické prvky v lubušském folklóru.16

Organizací jiného charakteru je Związek Gmin Ziemi Łużyckiej sdružující od r. 1995 šest obcí ležících na bývalém pomezí Horní a Dolní Lužice. Jsou to město Łęknica, jež plní ve svazu vedoucí roli, a venkovské obce Tuplice, Lipinki Łużyckie, Trzebiel, Przewóz a Żary.17

 

Tisk

Důležitou úlohu v prohlubování obecného vědomí o regionálních dějinách má periodický tisk. V 80. letech se lužická tematika často objevovala na stránkách měsíčníku Karkonosze, kulturního zpravodaje jelenohorského vojevodství. Henryk Szoka, píše o lužických městech vojevodství, připomněl např. srbský kmen Bězunčanů, jehož název uvádí tzv. Geograf bavorský.18 O tento malý kmen se dokonce roznítil spor. Odvolávajíce se na různé historiky, Z. Wadecki upozornil, že Bězunčané přesahovali na východní břeh Luž. Nisy19, zatímco Władysław Sikora konstatoval, že tvořili přechodnou kmenovou jednotku mezi lužickými a slezskými kmeny20. Spor nebyl bez významu. Přijetí faktu, že část západního Polska nebyla před r. 1945 nikdy obývána Poláky, zákonitě zmenšuje jejich etnicko-historické právo na hranici Odra - Nisa. A to je problém, který dosud ještě zcela neodezněl. Jinou často vzpomínanou skutečností byla existence svazu šesti hornolužických měst, mezi nimi také Zhořelce a Lubáně. Bylo kritizováno nahrazení lsrb. místího jména Rychinowo polskou Bogatyní, neboť původní název připomínal zakladatele vsi Rychła.21 Čtenáři se mohli dozvědět o neblahém osudě lsrb. pánů na hradě nad Nisou22, o tom, proč Zawidów, stará lsrb. osada, nosil kdysi název Zydzin23, o J. Rakovi24, jakož i několikrát o Lužických Srbech za Nisou.

Na dávné názvy vesnic upozorňuje Magazyn Lubski, měsíčník územní samosprávy. Na příklad Zieleniec:„Nazwa niemiecka Grünhozel, co stanowi zniemczenie nazwy łużyckiej Zeleny Goźdźik. Nazwa ta oznaczała osadę na miejscu albo przy małym, suchym, liściastym lasku..."25

Čtrnáctideník Słowo Śląsko - Łużyckie je určen pro żarsko-zaháňský region. Po prvé vyšel v září 1994, a to m. j. s úmyslem podávat přehled událostí „z najbliższego nam obszaru, a więc ze Śląska i Łużyc Wschodnich. Pismo nasze egzystuje bowiem na pograniczu tych dwóch krain, których drogi rozwoju w przeszłości były nieraz podobne, nieraz różne, ale które poprzez wodną miedzę Bobru zawsze miały wiele wspólnego z racji sąsiedstwa" (úvodní článek). Redakčním specialistou na lužické záležitosti je W. Piwoński. Současným obyvatelům Bieniowa, jedné z nejstarších vsí Żarska, připomněl, že jejich vesnice ležela na lsrb. jazykovém území a ještě za třicetileté války neumělo obyvatelstvo německy.26 Navrhl také, aby důležitější ulice v centru Żar nesly jména několika Lužičanů, např. kanovníka Františka Jakuba Kóchty. Ten se pokoušel katolíky ze západní Lužice reslavizovat okres Przewóz Zaháňského knížectví, který následkem náboženského pronásledování začalo od r. 1668 hromadně opouštět luteránské obyvatelstvo.27

Ve Zhořelci spolu soupeří nejméně dva místní časopisy. Týdeník Zhořelecka Łużyce vznikl 31. ledna 1994.28 Historický cyklus Mieszkamy na Łużycach, vycházející dříve v Gazetě Zgorzelecké, obnovil Kurier.29

Významnou úlohu v popularizaci lužické tematiky plní Lubskie Zeszyty Historyczne, vydávané od r. 1984 Lubským Towarzystwem Kultury. V zásadě každé číslo obsahuje materiály týkající se Lužice.30

 

Literatura

Vztah k východní Lužici se odrazil i v polském písemnictví. Díla několika málo autorů jsou svým rozměrem skromná. Jejich poznání nám však umožňuje přesněji rozlišit jednotlivé proudy zkoumaného regionalismu.

Lidový básník Stanisław Daszkiewicz pochází z vesnice nad Němnem. Za druhé světové války si v Siekerczyně u Lubáně našel šestihektarové hospodářství a na trvalo se tu usadil. Z básně věnované rodnému kraji, jež má čtyři sloky, uvádím první dvě:

 

Ziemia Łużycka jest mi dziś droga

I taka bliska serca mojego

Tu mię przywiodła wojenna droga     

Czterdzieści lat już od czasu tego

 

Tu jest mój dom, rodzina i wioska

Tu mojej pracy czterdzieści lat życia

Tu się splatały radość i troska

Na różnorakie moje przeżycia

 

Báseň pokračuje ve stejném duchu. Závěrem básník předpovídá, že na věky spočine „v krásné jelenohorské krajině"31. Není jasno, co si autor představuje pod pojmem Lužická země, když vojevodské město od její historické hranice dělí vzdálenost 25 km. Zdá se, že především východní část vojevodství, v němž strávil většinu života.

Střet pohanství s křesťanstvím, jakož i boj Srbů za nezávislost jsou společným tématem čtyř krátkých povídek. Dvě z nich, od Aleksandra Wiącka32, se zaměřují na okolí Zhořelce - povídka O rozbójnikach Lagach vzpomíná bájné Metodějovy pouti do zdejšího kraje. Henryk Szoka33 zobrazil útěk lužických pohanů do Jizerských Hor. Podobný námět, podle Heimatkunde der Niederlausitz, Sorau 1923, zpracoval M. Wojecki.34

Výčet literární tvorby spojené s polskou částí Lužice uzavírá drama Lucjana Grzei Ach ten uparty Górzyn. Obsahem je boj lsrb. poddaných z Górzyna (ves 4 km na sever od Lubska) o pastora mluvícího jejich mateřským jazykem. Hra byla předvedena účastníkům lubské sorabistické konference v květnu 1984.35

 

Folklór

Działoszyn je lužická vesnice 10 km severozápadně od Frýdlantu. Od r. 1940 byl farářem zdejší katolické osady Luž. Srb Jurij Brusk. V roce 1945 se sice vystěhoval do srbské Lužice, ale následujícího roku se vrátil zpět a ve svém úřadě setrval do r. 1950.36 Po druhé světové válce se obyvateli vsi stali osadníci z různých, nejčastěji východních částí Polska. I proto mnohé překvapila zpráva, že r. 1983 vznikl v Działoszyně amatérský umělecký soubor Łużyczanki (jinak též Łużyczanie). Skupina žen se zorganizovala především díky iniciativě Eugenie Kuźniewské, předsedkyně místního Koła Gospodyń Wiejskich. Následovalo vystoupení na obecních dožínkách v Bogatyni 17. 9. 1983. V získávání chybějícího folklórního materiálu pomáhala Łużyczankám, kromě budyšínských profesionálů, Anna Bartecka (rozená Funkec 14. 6. 1894 v Horšowé u Nízké37) z nedalekých Wigancic, poslední Luž. Srbka v bývalém polském okrese zhořeleckém. 4. 3. 1984 se Łużyczanki zúčastnily Vojevodské přehlídky souborů v Jel. Hoře. Na luž. konferenci v Lubsku představili hornolužický a polský repertoár. První zahrnoval písně, deklamace a několik jednodušších tanců.38 Originální byl počáteční zdroj, z nějž Łużyczanki čerpaly vzory k ušití krojů. Byly jím poštovní známky NDR ze sbírek paní Sadowské, obyvatelky vsi. V r. 1985 se soubor skládal ze 17 osob. Polovinu tvořila školní mládež ve věku 13 - 16 let, polovinu dospělí.39 Ještě 15. 8. 1996 vystoupil malý ženský sbor s lsrb. a polským zpěvem v rámci lubáňských oslav 650. výročí založení Hornolužického svazu šesti měst.40 Prosadit v polském prostředí lsrb. orientaci národopisného souboru nebylo snadné. Byly mu kladeny překážky zvláště ze strany kulturního domu v Jel. Hoře. E. Kuźniewska r. 1989 soubor opustila a ten počal ztrácet svůj lužický ráz. Proměna vyvrcholila přejmenováním Łużyczanek na Działoszanki.41

 

Hmotná kultura a jiné obory lidské činnosti

V oblasti materiální kultury je možno v posledních letech pozorovat především zájem o lidovou architekturu. Ve vesnici Włostowice (obec Trzebiel) se nachází vzácná chalupa z r. 1877 krytá doškovou střechou. V souvislosti s neuspokojivým technickým stavem obydlí poukazují regionální noviny na skutečnost, že památky tohoto typu tvoří důležitý prvek slovanské kultury východní Lužice.42 Upozorňuji též na práci Tadeusze Kozaczewského Wiejskie kościoły parafialne XIII wieku na Śląsku (miejscowości Ś - Ż) i Łużycach. Čtvrtý díl monografie vydala vratislavská politechnika v r. 1994.43

Neobyčejnou činnost rozvinuli v obci Trzebiel manželé Solarzowi, majitelé oblíbené Karczmy Łużycké v Buczynách. Do její blízkosti se rozhodli přenést další lidová stavení, jež mají být zařízeny jako za časů, kdy tam žili Luž. Srbové. Manželé chtějí, aby hosty obsluhovaly číšnice v mužakovských krojích. Tento místní lidový oděv se již prakticky nenosí ani v německé části Lužice.44 Ve dnech 24. - 26. 11. 1995 uspořádala v Buczynách zelenohorská Společnost lužických studií I. Spotkania promocyjne Łużyc Wschodnich. Jejich tématem byly památky lužické materiální kultury ve středním Poodří.45 Tamtéž se konal i II. ročník.46 Vzniklo Centrum Sorabistyczne Wschodnich Łużyc - skansen včetně restaurace a ubytování - s plány na vybudování muzea a dřevěného kostelíka, jakož i uspořádání týdenního kursu lsrb. jazyka a kultury pro polské učitele. Za spoluúčasti zástupců okolních úřadů zde byl 4. 6. 1997 založen spolek za propagaci „Regionu východní Lužice". V předsednictvě spolku zasedá také zástupce Luž. Srbů - Marja Elikowska-Winklerowa z Chotěbuze.47

O kolektivním přijetí nové regionální totožnosti, které nastoupilo zvláště v první polovině 90. let, svědčí m. j. názvy tělovýchovných akcí a obchodních firem. V Lubsku se 1. 6. 1996 uskutečnil IV. Běh Lužičanů.48 Ve Zhořelci působí Lužická automobilová bursa a Lužická bursa nemovitostí. V Żarské Wsi sídlí Lužické středisko zemědělského velkoobchodu.49

 

Závěr

Po načrtnutí dosavadního vývoje a úspěchů krajinského hnutí polské části Lužice, samozřejmě toliko v omezené míře, pokusím se ještě vyčlenit a pojmenovat základní polská stanoviska k východolužické problematice.

Stanovisko polského nacionalismu převažovalo do sedmdesátých let. Vyznačovalo se mlčením nebo zpochybňováním srbské (rozuměj lsrb.) ba i lužické minulosti dotyčného území, jež bylo většinou nazýváno Dolním Slezskem a bez váhání řazeno do souboru polských znovu získaných zemí. Tento pohled je dnes rozhodně na ústupu. Zásadní obrat ve vývoji společensko-politických poměrů však může jeho zastánce opět posílit . V současnosti je v polské společnosti v Lužici nahrazen stanoviskem polsko-slovanským. Poláci se nezříkají srbské minulosti svého kraje, považují se za její přirozené, ale také jediné dědice na polském území. Dobrým příkladem je paradoxně názor lsrb. jazykovědce, prof. H. Schustera - Šewce, že dolnosrbský překlad Nového zákona z oblasti Żar je jedním z důkazů svědčích o polskosti tohoto území50. Stoupenci polsko-slovanského stanoviska užívají srbské minulosti jako argumentu proti revizionismu krajanských sdružení bývalých německých obyvatel51, což ovšem platí i pro ostatní. Jádrem východolužického regionalismu je směr lužicko-slovanský. Od předchozího se liší tím, že lsrb. tradice považuje za zdroj zemské svébytnosti, a tudíž se je snaží udržovat. Jsou-li už mrtvy, často je neváhá obnovit. Má hlavní podíl na pěstování styků s Luž. Srby. Třebaže je početně nevelký, je schopen si zajistit prostor v místním tisku. Především jeho zásluhou může v budoucnu značně vzrůst přitažlivost východní Lužice pro poznávací turistiku. Zbývá se ještě zmínit o čtvrtém proudu, ačkoliv jen teoreticky, neboť stanovisko lužicko-srbské se dosud neobjevilo. Znamenalo by požadavek obnovy lsrb. osídlení, zaniklého v první polovině XX. stol. Přijetí lsrb. národnosti někým z regionu by asi zůstalo výjimkou. Obdobné případy z levé strany Nisy nám však nedovolují tuto možnost předem vyloučit.

 

                                  Richard BÍGL

                           

 


1 Jan ŠOŁTA, Zarys dziejów Łużyczan, Ossolineum, Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk - Łódź 1984, s. 8.

2 ŠOŁTA, Zarys..., s. 22.

3 Antoni GIZA, Serbowie Łużyccy i ich związki z Polską w XVIII - XX wieku (do roku 1939), Przegląd Zachodniopomorski nr 2, Szczecin 1991, s. 21 - 22.

4 Hanna Popowska TABORSKA, Dawne pogranicze językowe polsko-dolnołużyckie w świetle danych toponomastycznych, Zeszyty Łużyckie (ZŁ) nr 5, Warszawa 1992, s. 7 - 15.

5 Zdzisław STIEBER, Resztki dialektu Mużakowskiego na prawym brzegu Nysy, Lětopis Instituta za serbski ludospyt čo 2, rjad A, Budyšin 1954, s. 18 - 20.

6 Ewa SIATKOWSKA, Łużyczanie po prawej stronie Nysy. Problem naukowy i polityczny, ZŁ nr 5, Warszawa 1992, s. 16 - 30. Viz též Tadeusz Lewaszkiewicz, Czy w latach 1945 - 1946 na prawym brzegu Nysy mieszkali Łużyczanie?, Slavia Occidentalis (SO) 53, Poznań 1996, s. 21 - 28.

7 Rafał LESZCZYŃSKI, Program badań źródłowych nad działalnością Serbów Łużyckich na obszarze polskim ze szczególnym uwzględnieniem Łużyc Wschodnich, v: Łużyce w nowożytnych i najnowszych dziejach Europy Środkowej, Zielona Góra 1995, s. 36.

8 Mieczysław WOJECKI, Działalność kulturoznawcza na Łużycach Wschodnich na tle historii tych ziem, ZŁ nr 5, Warszawa 1992, s. 31 - 40.

9 Zenon WADECKI, Zlot Aktywu Krajoznawczego PTTK, Karkonosze nr 9, Jelenia Góra 1986, s. 55.

10 WOJECKI, Działalność kulturoznawcza...

11 Witold PIWOŃSKI, O tradicję lokalną w nazewnictwie żarskich ulic, Słowo Śląsko - Łużyckie, Żary 1. - 15. 7. 1995, s. 1.

12 Recense Jaworského monografie od Franciszka MINCERA, SO 53, Poznań 1996, s. 132 - 133.

13 Marek PERZYŃSKI, Kultura ludowa Łużyc, Karkonosze nr 1, Jel. Góra 1989, s. 55.

14 K. R. MAZURSKI, Koło przyjaciół Łużyc we Wrocławiu, Karkonosze nr 4, Jel. Góra 1988, s. 59.

15 T. JAWORSKI, Mieczysław OSTROWSKI, Wprowadzenie, v: Łużyce w nowożytnych..., s. 8.

16 M. OSTROWSKI, Kilka słów o powstaniu i działalnośći Towarzystwa Studiów Łużyckich w Zielonej Górze, Z. Góra 29. 1. 1996, 5 stran (v rukopise).

17 W. PIWOŃSKI, Powołano Związek Gmin Ziemi Łużyckiej, Słowo Śląsko - Łużyckie, Żary 15. - 30. 5. 1995, s. 1.

18 Bogatynia, Karkonosze nr 1, Jel. Góra 1985, s. 10; Zgorzelec, nr 2, s. 7; Miasto rododendronami kwitnące, nr 3, s. 16.

19 Z podróży Michała Bobrowskiego, Karkonosze nr 3, Jel. Góra 1986, s. 29.

20 Bieżunczanie - plemię mało znane, Karkonosze nr 10, Jel. Góra 1986, s. 25.

21 Z. WADECKI, Byli tu przed nami, Karkonosze nr 1, Jel. Góra 1985, s. 19.

22 Z. WADECKI, Legenda i fakty o Puszczy Zgorzeleckiej, Karkonosze nr 2, Jel. Góra 1984, s. 32.

23 Szymon HAŃSKI, Zawidów, Karkonosze nr 7, Jel. Góra 1985, s. 30.

24 Z. WADECKI, Łużyce, Karkonosze nr 8, Jel. Góra 1986, s. 2 - 8.

25 Zbigniew KASPRZAK, Zieleniec, Magazyn Lubski nr 12, Lubsko 1996 - 1997, s. 8; tentýž, Lipsk Żarski, nr 5, 1996, s. 10; M. W0JECKI, Lubskie ciekawostki, nr 10, 1995.

26 Bieniów gospodarzem święta ludowego, Słowo Śląsko - Łużyckie, Żary 16. - 30. 6. 1995, s. 2.

27 O tradycję lokalną...

28 Katalog mediów polskich 1996, Kraków 1996, s. 163.

29 (maj), Mieszkamy na Łużycach, Kurier, Zgorzelec 11. 4. 1996, s. 18.

30 WOJECKI, Działalność kulturoznawcza...

31 Stefan BEDNAREK, Łużycki Boryna: Stanisław Daszkiewicz, Karkonosze nr 7, Jel. Góra 1987, s. 15 - 17.

32 Legendy zamków dolnośląskich, Karkonosze nr 10, Jel. Góra 1983, s. 35 - 40.

33 Legendy dolnośląskie, Karkonosze nr 12, Jel. Góra 1985, s. 36 - 39.

34 Legenda o Wunszowskim Stawie, Magazyn Lubski nr 12, Lubsko 1993, s. 13.

35 WOJECKI, Działalność kulturoznawcza...

36 LESZCZYŃSKI, Program badań..., s. 37.

37 WOJECKI, Działalność kulturoznawcza... A. Bartecka zemřela 2. 2. 1991. Pohřbena je v Działoszyně.

38 K. R. MAZURSKI, Łużyczanie z Działoszyna, Informator Krajoznawczy 1 - 2, Wrocław 1983, s. 39 - 40.

39 M. WOJECKI, O zespole „Łużyczanie", Karkonosze nr 8, Jel. Góra 1985, s. 33 - 34.

40 Dietrich ŠOŁTA, Literarny sympozij w Lubanju, Rozhlad čo 10, Budyšin 1996, s. 382 - 383.

41 Návštěva u E. Kuźniewské 17. 7. 1997. Zhrzená zakladatelka souboru tvrdí, že od ní farář vymámil lužický kroj a prodal jej za „těžké peníze".

42 Zygmunt DYSZCZYŃSKI, Perły drewnianej architektury łużyckiej, Słowo Śląsko - Łużyckie, Żary 16. 10. - 15. 11. 1994, s. 8.

43 Romuald M. ŁUCZYŃSKI, Biblioteczka regionalna, Karkonosze nr 1, Jel. Góra 1996, s. 24.

44 W. PIWOŃSKI, Łużycki wątek Solarzowych tradicji, Słowo Śląsko - Łużyckie, Żary 16. - 30. 9. 1994, s. 1 a 3.

45 OSTROWSKI, Kilka słów o powstaniu...

46 Z. DYSZCZYŃSKI, Centrum Sorabistyczne Wschodnich Łużyc w Buczynach, Magazyn Lubski nr 11, Lubsko 1996, s. 16.

47 Horst MĚŠKANK, Nowe towaristwo co w Buczynach wabiś za podzajtšnu Łužycu, Nowy Casnik co 26, Budyšyn 1997, s. 6.

48 Bogdan KĘDZIORA, Bieg Łużyczan po raz czwarty, Magazyn Lubski nr 7/8, Lubsko 1996, s. 16.

49 Ogłoszenia, Kurier, Zgorzelec 11. 9. 1996, s. 8, 10 a 14.

50 WADECKI, Byli tu...

51 Viz WOJECKI, Działalność kulturoznawcza...