Šest let lužickosrbského básníka

Beno Budar: Naš kusk zemje (česky Náš kousek země), básně let 1988 - 1994, ilustrovala Božena Nawka - Kunysz, Ludowe nakladnistwo Domowina, Budyšín 1994, vydání první, 80 stran, hornolužicky.

Pisany štom E.

Z wichorow časa zrodzi so štom
- po zdacu z připada
kaž kóždy po zdacu z nas.
Nět na tebi sedzu, wosudo mój,
wjesoly z rozkcěwa
a zboha mjez halzomaj,
často drje njewjedzo,
zwotkel wětřik mi duje,
hdze halzy su druhe...

Na zelenu mlodosc tuž sadzu,
Na čerstwosc zdónkowoh byca,
na pisanosc zhromadnoh lěca.

Pestrý strom E.

Z vichřic času zrodil se strom
- zdá se, že náhodou
jak zdánlivě každý z nás.
Teď na tobě sedím, osude můj,
veselý z rozkvětu
a pevně ve větvích,
často jen nevěda,
odkud vítr mi vane,
kde větve jsou jiné...

Tak sázím na zelenou mladost,
Na svěžest jadrného bytí,
na nás, když v létě slunce svítí.

Nejnověji vydaná sbírka slovanského spisovatele ze Spolkové republiky Německa zahrnuje plody zhruba šestiletého básnění. Politickým středem tohoto období byl rok tisící devítistý osmdesátý devátý. Beno Budar (* 1946 v Kulowě) s jásotem pozoroval, jak se okolní svět mění a přitom si povzdechl, že " jen Lužický Srb, jak to tak bývá, líně se hýbá" (báseň Jaká zima, s. 10). S odstupem pěti let už autor onen "milý podzim, nejkrásnější v životě" nehodnotil asi tak jednoznačně. V celé sbírce uvedl vročení pouze u tří básní. Jelikož se lze domnívat, že verše "lid si svou zem rozsvítí, ji převrátí a obnoví" (Ty podzime nejživější, s. 11) se nemohou vztahovat než k roku 1989, chápu připojenou dataci jako autorovo sdělení: Čtenáři, omluv mou bezbřehou euforii, bylo to v době rozpadu totalitního systému, prožil jsi ji stejně. Ke kritice východoněmecké nomenklatury využil Budar prostředí ptačího kwasu, lužickosrbské lidové slavnosti. Havran ani jeho nevěsta straka nejsou, jak se dělali - "místo vody vína pili a ještě přitom zpívali: já vás všechny miluji". Dnes už je celý prohnilý průvod naštěstí "fuk" (Slovo družby na ptačí svatbě, s. 12). Krátkému bloku politické poezie předchází Stará stodola roku 1888, první báseň sbírky. Opuštěné hospodářské stavení na kraji vsi, dříve plné zvuků lidské práce, lásky a veselí, dnes příbytkem ticha, ptáčků a drobné zvěře, je autorovi symbolem převahy věčnosti nad lidským životem, jíž se otevřeně podřizuje. Běžný člověk se však svými myšlenkami a konáním pohybuje většinou na jiné třecí ploše, řekněme více přízemní. Řešení tohoto starého rozporu spisovatel vyhlašuje v závěrečných verších Pestrého stromu E. - obrací se k malým radostem všedních dnů.
Osobní zpovědí končí Vzpomínky - první z šesti oddílů, do kterých Budar své básně rozčlenil. Druhý, Náš kousek země, je zaměřen hlavně na bytostný problém padesátitisícového lužickosrbského národa, tedy asimilaci. Básník volá se zoufalou přímočarostí:

Prašenje

My wěmy,
zo je wotemrěwaca družina
rostlinow, zwěrjatow
zhubjenka -
za wšě rostliny,
za wšě zwěrjata,
tež za člowjeka.

Wěmy my,
zo je wotemrěwaca rěč,
tež ta najmjenša,
zhubjena
za nas wšěch?

Otázka

My víme,
že je vymírající druh
rostlin, zvířat
ztráta -
pro všechny rostliny
pro všechna zvířata,
i pro člověka.

Víme však,
že je vymřelá řeč,
i ta nejmenší,
ztrátou
nás všech?

Básník se také samozřejmě ptá po příčinách rychlého odnárodňování, jež dosud nikdo nedokázal zastavit. Tady se uchyluje k častému lužickosrbskému lkaní na osud malých národů, kterým ty velké kazí jejich "veselá setkání" (Pro malé národy, s. 19). Omílá též starou písničku o tom, že Lužičtí Srbové po tisíc let nevedli jediné války. Na konci básně Náš kousek země se však přesto obrací ke krajanům: "Jsme ale zcela nevinni...? Když vody ubývá - v našem prameni!" (s. 21). Sloveso točic znamená točit, vrtat, hlodat. V básni Wšelake točenja vrtá červotoč do klavíru, krtice hrabe za tučným červíkem a "točit dělá radost, když je piva dost". Do toho pak autor vkládá sloku: "A Srbi, jaká truchlota! Vrtáme si do těla, jazyk svůj si rozlámeme, svým haluzím uschnout dáme." (s. 25). Hravá báseň dostala aktuální tón a současně odlehčila vlasteneckému napětí celé kapitoly.
První báseň oddílu Zeleň našich zpěvů byla složena k posvěcení zvonu mládeže "Alois Andricki" roku 1989 ve vsi Radworu. Budar ústy katolického kněze umučeného v Dachau vyzývá: "neplakejte už pro mne ani pro své ztracené syny a zoufalé myšlenky - šetřte jimi!" Autor přesvědčuje rodáky, aby nad nešťastnou minulostí nehořekovali, nýbrž v ní hledali posílení:"Byli jsme a budem'" (Zvoň nám k zítřku, s. 32). Spisovatelovu úctu k poutnímu místu katolických Lužičanů najdeme v prosté básni - modlitbě:

Naš Róžant

Róžant naše žórlo je,
njech nam naše wostanje,
dolhož z hlosom slyšec budze
serbski kěrluš w serbskim ludze.

Maci boža, prosymy,
dar milosc nam a mudrosce.
Zašcěp nam do wutroby
našich wótcow horjenje.

Náš Róžant

Róžant naše zřídlo je,
kéž nám naše zůstane,
dokud hlasně slyšet bude
srbská píseň v kostele.

Matko boží, prosíme,
dej nám lásky moudrosti.
Očisti nás, odejmi
našim srdcím vlažnosti.

Básně oddílu Podivné divnosti tomuto názvu většinou odpovídají. Nazval bych je hravými. Jejich smyslu není snadné se dopátrat, pokud ovšem vůbec nějaký mají. Jejich hodnota tkví v úsměvné kombinaci slov a lehkosti, s jakou se dají přednášet. Líbily by se dětem. Že podobné rýmovačky najdeme i v jiných oddílech, není na podiv, uvědomíme-li si, že Beno Budar je šéfredaktorem dětského měsíčníku Plomjo. Básně Jak si děláš a Žádné řeči! (s. 42 a 43) se dotýkají obtížného, často klamného postavení člověka ve společnosti. Může si dělat, co chce, ale musí stát "ve správné řadě" (s. 42). Občan Budar se tak způsobem sobě vlastním vypořádává s širokou otázkou hranic lidské svobody v demokratickém státě.
Pátý oddíl - Blaženosti a touhy - je ve znamení přírody. Spisovatele okouzlila a on se tím netají. Nejvíce pěje těm, kteří mu také pějí - "pestrým ptáčkům" dokonce věnoval báseň Do životního jara (s. 53). Sní prostě o tom být pěnkavou, špačkem, sojkou, datlem, žežulkou... a snad i cvrčkem:"Jak ptáček čilý, chtěl bych být živý, tu - tam pije, zobaje, tu - tam letě, zpívaje."(Starý sen, s. 56). Zasněný básník nechápe, kam se valí proudy automobilů, proč jiní nevnímají tu krásu vůkol:"Lidičky autují, kam pak jenom chvátají? Slunce zázrak nevidí." (Babí léto II., s. 60). Na straně 63 je čtenář nabádán, aby se oprostil od všeho nedobrého, spočítal čas, který ho dělí od přechodu do věčnosti, byl sám sebou a "Daruj, co máš, dokud jsi náš..." Třebaže báseň sama působí více karatelsky, než je zdrávo - revoluční rok 1989 už je pryč -, přihlédneme-li k názvu Tichá prosba, je možno autorových devět veršíků považovat za vroucně upřímné. Vyvolá však údiv, když o devět stran dále nalezneme Malou prosbu, třináctiřádkovou báseň, podobně moralizující. Již soustředění dvou takových "kázání" ubírá sbírce na umělecké přesvědčivosti. Většina básní oddílu Obrácení je vyjádřením Budarových názorů na běh světa a zklamání z ran, jež člověk zasadil životnímu prostředí.
Probíraje jednotlivé kapitoly Našeho kousku země, nezmínil jsem se o epigramech. Ve sbírce je najdeme na devíti stránkách, a to jak samostatně, tak souborně pod jedním názvem. Od ostatních básní se liší tvarem, někdy také obsahem. Kombinace krátkosti, až úsečnosti s myšlenkovou stručností a přímočarostí nabízí možnosti, kterých dokáže Budar využít: (s. 14)

Wokomiki

Ow, krótke su te wokomiki,
kiž ci slódkosc wobradza,
ale dolhe su te křiki
hrěbaceho swědomja.

Chvíle

Oh, krátká je ta chvíle,
jež ti sladkost přináší,
ale dlouhá běhu míle
před výčitkou svědomí.

Nejkratší epigramy jsou dvouveršové, nejdelší je pětiveršový: epigram Delany (s. 38), jenž více odpovídá původnímu významu tohoto literárního termínu - nápis, v tomto případě asi na náhrobku. I některých takto krátkých básní se však dotýká problém, že čtenář neví, co měl autor na mysli:
Što wona praješe?
Ta tla mje znaješe.
Co ona řekla?
Přece mě znala.

Toto epigram není. Pro útvary tohoto typu můžeme užít autorova označení Kapesní veršíky (Kapsne hrónčka, s. 46). Zřetelné poselství naproti tomu nese makarónské čtyřverší na straně 47, jímž se autor, převzav lužickosrbský text ze známé buditelské básně, vysmívá pivnímu pseudovlastenectví:

Ja ci praju,
Čechy krásné,
sag ich dir,
Bohemia dear,
Wostan w kraju,
Čechy mé,
hier gibt' s Bier.
Bohemia beer.

Spisovatelův poměr k alkoholickému nápoji však není jistě záporný. Svědčí o tom veršíky:"Lužičan bez hospody je jak rybník bez vody." nebo "Klidně pij, však jez též k tomu, žaludek si žádá slámu." Některé veršíky z téhož souboru (Pivničná, s. 48) jsou však méně důvtipné, např.:"Srbové pijí pomalu a dlouho, když si povídají něco nového." Co tím chtěl básník říci? Je na tom něco zvláštního?
Z pohledu prozodického je Budarova poezie sylabotónická se silnou tendencí k verši volnému. Jím jsou napsány především básně s vážnějšími náměty, ku příkladu úvodní báseň sbírky. Sylabotónický verš se oproti tomu uplatňuje zejména v básních méně vážných, např. Čas nazymski. Báseň o třech čtyřverších je spádu daktylotrochejského s metrickým schématem -U|-U|-UU. Metrický rozměr je dodržován s výjimkou druhého a čtvrtého verše, kdy se ryrmus dlouží o jednu slabiku: x'x|x'x|x'xxx. Vzhledem k tomu, že báseň má střídavý rým, vyznívá velmi pravidelně. Ve sbírce najdeme různé druhy rýmů, jakož i asonance. První strofa titulní básně (s. 20) obsahuje obměňovaný refrén. Autor jmenuje pět skupin obyvatel světa, kteří mají vždy něco, čeho se Lužickým Srbům nedostává. Z hlediska techniky básnění bych sbírku zhodnotil jako vyváženou, spíše konservativní. Čtenář se v ní neztratí. Chybí-li básni na první pohled hlubší smysl, je i po delším zkoumání jasné, že tam není. To je výhoda i nevýhoda. Záleží na okolnostech.
Několik kritických poznámek jsem vynesl výše, do závěrečného soudu se pouštět nehodlám. Rád bych jen podtrhl, že to, kolik zajímavého a hlavně nového přinášejí vydané básně - a právě v tom spatřuji měřítko uměleckosti - musí vědět v prvé řadě autor. On i kritik se mohou mýlit. Avšak prvnímu jde o víc.
Richard Bígl