Východoněmecká pohádka Jurije Brězana

Jurij Brězan, Salowčenjo (česky Salowčané), Sebrané spisy 12, vydavatel Pawol Völkel, LND Budyšin 1997, 240 s., cena 24,80 hr, hornolužicky.
"...neočekávaně jsem znovu zabloudil do Salowa. Nebylo to více než tři nebo pět stránek o jakémsi Cordialisko-Anomenském hrabství a slavných salowských rychtářích. Napsal jsem, co se mi zdálo, a věcička se rychle rozrostla. Radoval jsem se s dnešními Salowčany, moudrými a veselými, kteří se o svůj Salow lstivě a s chutí bijí a šťouchají a také si ho dobudou. Samozřejmě pohádka. A že skutečnost požírá pohádky jako vůl slámu, ví každý. Ale kdo už by se chtěl vzdát pohádek v tomhle tak nepohádkovém světě?"
Citovaným závěrem vlastní předmluvy uvádí přední lužickosrbský spisovatel Jurij Brězan svou nejnovější prózu Salowčané. Třebaže svůj román označuje za pohádku, nedejme se zmýlit. S pohádkou, ba i s tak zvanou moderní, má Brězanovo dílo společného jen málo. Abychom se však mohli blíže podívat na knihu, která patří k těm, o nichž se říká, že nikoho nemohou nechat lhostejným, seznamme se napřed s jejím dějem.
Bývalé Cordialisko-Anomenské velkohrabství je vyhlášené svým lněným olejem a svými u žen úspěšnými rychtáři. Dochované prameny se o nich zmiňují od konce osmnáctého století. Tehdy velkohraběcí poddaní, hladoví a pod vlivem zpráv o Francouzské revoluci, povstali, dobyli zámek a vzpurný rychtář se dopustil osmerého znásilnění jeho obyvatelek. Krutý soud ho za to potrestal smrtí na šibenici a předchozí ztrátou zločinného dílečku jeho těla. Po Vídeňském kongrese ztratilo velkohrabství status velké a skoro polovinu území. Nový rychtář pro ves vyjednal zrušení roboty a nabytí půdy mimo zámecký park. Ve sporech s vrchností a milostných pletkách vykonával svůj úřad on i jeho následovníci. Situaci změnil až socialismus. Vrchnost po prvé posadila rychtářský klobouk na hlavu jiného, než si přála obec. Ôíkali mu Prázdé kalhoty. Po dvaceti letech se hrudí skácel na svůj psací stůl, s razítkem v ruce. Nový předseda místního národního výboru se sice zasadil o obnovu zámku a jeho přeměnu ve vlastivědné muzeum a dílnu pro tělesně postižené, ale své výhradně mužské schopnosti spotřeboval na zplození dvou děvčátek. A poněvadž nebyl veselý a před tím i po tom žil jako mnich, přezděli mu Mníšek, později Miško. S pádem starého režimu si lidé ze Salowa a šesti okolních vesnic mohli zase zvolit rychtáře podle svých představ. Stal se jím Franc Francka, přezdívaný Efef. V domnění, že jedná ve smyslu doby, prohlásil, že co patřilo hraběti a poté jako majetek lidu státu, má teď patřit Salowčanům, a že založí společně s rolníky někdejšího JZD akciovou společnost Holěs Hrabství. Jásot vesničanů a hlahol zvonů farního kostela ve Wulkecích dolehl tiše, ale slyšitelně, do protějšího koutku nyní velké země...
Zde končí pouhé vyprávění a vzniká hlavní románová zápletka. Aby svévolné znárodňování, přesněji zobecňování, bylo udušeno v zárodku, je do Salowa vyslán Pravomocný ústav pro odluky a likvidace pod vedením osvědčené manažerky Marie Maaderové. Činnost Holěsu a. s. Hrabství je úředně zastavena a BAAAL, taková je německá zkratka ústavu, začíná plnit své poslání: dotčený majetek zesoukromnit. Rozehrává se boj o zámek, zemědělskou půdu, lesy. Jeden z ústavních ředitelů má dokonce zálusk na měděnou střechu kostelní věže, jejíž oprava byla financována ze státních prostředků. Venkované se snaží rozprodeji všemožně zabránit. Demonstrují a úskoky odrazují zájemce o koupi nabízených nemovitostí, čímž klesá jejich cena. Ty, o něž mají největší zájem, nakonec skoupí za pomoci nastrčených soukromníků z obce a především syna bývalého hraběte žijícího v Hamburku a jeho přítele, curyšského bankéře. Vítězství Salowčanů je dovršeno sblížením s dosavadními protivníky - hlavními členy týmu Marie Maaderové. Ôeditel Engelmann a sekretářka Zieglerová poznají v prostém venkovském prostředí jim dosud utajené životní krásy a ředitel Teufel se dokonce rozhodne v obci oženit a zůstat. Porážku BAAALu to však neznamená. Vytrestat vzpurné vesničany se sice nezdařilo, ale úřední záměr - privatizace - byl prosazen. Prezidentka a její družina se vracejí, odkud přišli.
Děj románu líčí spisovatel po linii časové posloupnosti. Odbočuje toliko při objasňování minulosti jednajících osob a pozadí vzniklých situací. Do minulosti se vydává i pro humorné motivy ze salowských dějin, jimiž vcelku úspěšně osvěžuje a rozšiřuje rámec ústředního námětu. Mimo tento rámec stojí jen první dvě historické kapitoly a závěrečná třicátá devátá, kterou si autor dopřává pro své filozofické úvahy. Naříká na dnešní dobu "Časy, kdy realitu občas pohádka nutkala ke zvracení, jsou již samy pohádkou. Náš čas už k tomu nenutká nic."(s. 238) a uzavírá opakovaný a poněkud přemoudřelý příměr o čase, jenž si natahuje různé kalhoty. Neobvyklá stavbou i obsahem je větší část kapitoly třetí. Jednání Marie Maaderové o převzetí nové funkce se díky občasným televizionářským schopnostem starosty přenáší ze západního Německa do Salowa, kde je patřičně komentováno. Oba děje se tak prolínají, dokud v momentě přistání ústavního vrtulníku na salowské školní hřiště znovu nesplynou. Mimo tuto kapitolu se děj odvíjí prakticky jen v hrabství a okresním městě. Celkově lze o románové kompozici říci, že je logická a dobře promyšlená. Výjimkou je snad jen více než dvoustránková epizoda o starém Štrumpjelovi, který nešťastně spadl do řeky, a o letité vádě mezi ním a rodinou Pětra Wotawy. Třebaže příhoda sama vybízí ke svému zapojení do ústředního děje, nestane se tak, což v konečném důsledku rozrývá jinak sevřenou fabuli.
Při volbě jmen nevybírá Brězan náhodně. Jsou mu často zdrojem úsměvných zauzlení, jako na příklad při prvém setkání Maaderové s wulkeckým knězem. "Už že do fary vstoupila s ŻDobrý den® a vousatého, kterému přikázala jít s ní, uvedla jako Żpan Teufel®, duchovního dvakrát nepříjemně zaskočilo. A když se sama představila jako prezidentka BAAALu, farář se zachmuřil. Na Bále, ač nejasně, si vzpomínal jen jako na nejvyššího boha nějakého semitského pohanského mocnářství."(s. 52) Přesazením úřednického čtyřlístku do Salowa si spisovatel snadno vytvořil umělecky vděčný kontrast. Pro lidi odrostlé ve velkoměstských kancelářích není jednoduché přiblížit se myšlení a jednání zcela odlišného společenského prostředí. Nadsázka vše samozřejmě umocní a autor oba prostředky zručně kombinuje. Není to však stoprocentní. Ku příkladu motiv ředitele, který, znaje les jen z mapy, přijímá jeho ticho nejprve "jako dráždivý neklid"(s. 191) a na konci zjišťuje, že je to jako ?"dvě tablety proti stresu" (s. 192), vyznívá až příliš neoriginálně. Souvisí to s Brězanovou oblibou v hlásání obecných pravd, s nimiž se u většiny svých čtenářů nespálí. "Čestný taneček večera dostal podle tradice školní slavnosti nejstarší učitel. Beno Bosak a jeho žena tančili, hudba se jim v tempu přizpůsobila, opravdu poctivého rheinländera, a mladí s údivem viděli, že se dá tancovat i jinak, než to znají oni. "(s. 202) Tomu můžeme všichni přikyvovat, což však nic nemění na skutečnosti, že náročný čtenář hledá v knize více, než co slyšel od vlastní babičky.
Dílo obsahuje několik humorných scén s různým stupněm erotického zabarvení, o jejichž úrovni není snadné vyslovit jednoznačný soud. To však neplatí o zábavné scéně z wulkeckého kostela, při jejímž líčení se autor nebránil účelnému zapracování vulgarismů, kterých užíval jeden z bývalých farářů ke kritice smilných věřících. Kázání dnešního faráře naproti tomu míří na hlavu lékárníka, jehož prodej antikoncepčních prostředků způsobuje úbytek obyvatel. Postava duchovního bohužel v závěrečné části knihy utrpí dost nepravděpodobnou změnou názoru na starověkého boha. "Bál se mu ukázal v jiném světle, pán nade všemi nebesy, jediný a všemohoucí. Ale tam trůnil také Jahve, jediný a všemohoucí. Kdyby jedni i druzí řekli zcela prostě Żbůh® a netrvali na jméně a na tom, jakým způsobem se má všemohoucí uctívat..."(s. 194 - 195) Budí to podezření, že spisovatel vložil faráři do úst jen své vlastní ekumenické přesvědčení. Že se Salow nachází v srbské Lužici, autor výslovně neuvádí. Čtenáře obeznámeného s lužickou zeměvědou v tom však zároveň ujišťuje nejméně třemi skutečnostmi: občané s příjmením Šolta (Rychtář) jsou různým způsobem zapsáni na německé matrice, k uveřejňování úředních sdělení se po převratě začalo opět využívat obecní právo (gmejnska heja) a mezi šesti salowskými svátky nechybí ptačí svatba (ptači kwas) . Spisovatelova radost z psaní o moudrých a veselých Salowčanech je známa již z citované předmluvy. A právě snahou zobrazit své krajany, jak je má rád, možná nevědomou, ubral autor svému dílu na působivosti. Na několika místech čtenářům podsouvá, že mají v ruce pohádkovou knížku. Jestliže je tomu tak, proč by vesničané nemohli na sekretářku Zieglerovou nastražit slaninu a myši, proč by nemohli jehličnaté stromy postříkat hnědou barvou, aby je nikdo nechtěl koupit? A proč bychom se tomu nemohli zasmát? Jenže ono tomu tak není. Kniha sice má své zjevení zlé saně a svůj šťastný konec, ale odmyslíme-li si některé nadsázky, mohl by se příběh klidně uskutečnit. Je příliš realistický.
Zbývá pohlédnout na poslední z témat, na nichž jsou Brězanovi Salowčané postaveni, a to téma bytostné, neboť bez něj by nevznikli. "Přes noc se všechny stromy ověsily banány, zralými, přezrálými též a nezralými. Lidé v Salowě - a jinde - shodili domácí jablka a hrušky na káry a svezli je spolu jako na hnojnou hromadu."(s. 17) Kniha se zabývá důsledky německého sjednocení. Je vždy chvályhodné, když se umělec svou tvorbou zaměří na aktuální společenské problémy. Jako v zrcadle může svým spoluobčanům představit jejich počínání, vnutit nepříjemné otázky. Menší nadšení však vyvolává, obrátí-li pomyslné zrcadlo jen do jedné strany. Pak je totiž vytočí většinou do strany opačné, než na které stojí, a právě to učinil Brězan. Třebaže si rychtář v jednu chvíli sám přiznává, že pravda obecní rady o jejím výlučném právu na zámek je jen poloviční, na jednostranném charakteru románu to nic nemění. Místní závod na výrobu žáruvzdorných kamenů je vyvážel do vysokých pecí v polovině Evropy - "ne jen na Východ! Teď už pouze do Moravské Ostravy na výměnu za ocel, kterou tady prodávají malým lidem, kteří si stavějí domky."(s. 51) Vedoucí velkodojírny, "hodný člověk" si stěžuje "na EU v Bruselu, jež dává zemědělcům - jako kočkám pod stůl" (s. 108). Na otázku manželky, co s hajným a rychtářem připravují, cituje starý kronikář "jistého ministra, obhajujícího nějaký křivý handl: pohybujeme se přísně v rámci zákonů"(s. 124).
Osoby a jednání západních byrokratů vykreslil autor velmi dobře, to mu nelze upřít. Důmyslně jim připisuje úlohu nekrytických přívrženců tržního hospodářství, aby tak s elegancí ukázal jeho slabosti. "Nabízenou číši mléka vypil (Teufel) rád, mléko mu chutnalo jako to z lahví, které vozili více než sedm set kilometrů daleko do salowských vísek. Snad, pomyslil si, pijí Bavoři na výměnu mléko z tohoto kravína. Taková výměna podporuje zajisté jak národní státnost, tak dopravní podnikatele"(s. 109). Představitelkou omezeného technokratismu je prezidentka BAAALu Maaderová. Literatura je pro ni zbožím jako každé jiné, a chceš-li poznat trend, "stačí se kouknout na seznamy bestsellerů"(s. 46).
Chyby v tisku jsem našel na straně 127, kde ve větě čižik čižoleše jsou místo háčků čárky (srovnej české čížek), o šest stran dále není v příčestí minulém póslal druhé l přeškrtnuté a na stránce dvousté třetí chybí slovu kóždy čárka nad o.
Jurij Brězan svým novým románem opět potvrdil, že je zkušený spisovatel. Mnoho východních Němců, zvláště těch, kteří se hrdě nazývají Ossis, nad knihou zaplesá nebo už zaplesalo. Pod pojmem východní Němci mám na mysli i Lužické Srby - to je samozřejmé, psát to by byla škoda papíru. Dílo totiž jede ve vyježděných kolejích "Vlastí Lužických Srbů je NDR". Nepatřili snad k jejímu koloritu?... Napsáním knihy ze srbské Lužice, ale nikoli o Lužických Srbech, si autor otevřel cestu k Labi. Ne dále. Zazní to možná krutě, ale koho dnes v Evropě zajímají problémy občanů nových spolkových zemí, kteří ze dne na den zbohatli a ještě si stěžují?
Richard Bígl